A joke is a very serious thing.

Někdo mě poprosil o článek na způsob deníčku. Jsem ráda, že se o mě někdo zajímá, Lydia v tom přece nemůže zůstat sama. Pro dotyčnou (Hádám, že to byla žena, muže nepřitahuju) – Líbí se mi, jak si vložila slovo prosím do závorky. Zdravíčko, jaké je vaše heslo na wifi? Začátek závorky, prosím, konec závorky.

Drahý deníčku, (pozn. mám jeden deníček a v papíráku jsem ho koupila za padesát pět korun, je drahý?)

dneska mi jeden milý kluk pochválil postavu. Jsem šťastná, že to noční jedení velikonočních zajíčků se mi vyplatilo. Nemůžu se dočkat, až se o to podělím se slaninovými brambůrkami. Následuje pokerový obličej, i když poker nikdy nehrála.

Dneska jsem před svými přáteli nadhodila, že čtu 50 odstínů šedi. Nemohla jsem uvěřit! Oni věděli, o co se jedná. 

Vždycky si vybavím tu scénu, jak jsem nedávno (Sakra, já vůbec nemám pojem o čase. Dneska je pondělí, že jo?) přišla za kamarádem a sdělila mu, že Dívka s pomeranči byla fakt dobrá, usmál se a řekl něco na způsob – „Kde? Já žádnou neviděl.“ 

Koneckonců až na ten na třináct stránek obsáhlý sex, který se vám v hlavě spustí jako videokazeta, mám tu knihu ráda. Dodává mi pocit, že se svého pana Úžasného dočkám aspoň ve dvaceti jedněch letech.

Za poslední dobu jsem našla dobrou skupinu. Teda pokud máte stejně skvělý hudební vkus jako já. Jmenuje se Dog Is Dead. Netuším, proč se mi v hlavě zrodila myšlenka, že když vymýšleli název skupiny, tak jeden z členů přiběhl a zařval: „My dog is dead.“ Ostatní se jen usmáli, přiložili si ruku k bradě a pronesli „Jo, to by šlo.“

Víte, proč nerada píšu takovéto články? Protože jsem egoistická jen pondělky a čtvrtky a dneska je pátek (pozn. podívala jsem se do kalendáře).

Bates Motel

„I’ve never wanted to hurt anyone.“ - Norman Bates

„I think people who are different, don’t know that they’re different
because they have nothing to compare it to.“ - Norman Bates

Bylo to jednoho chladného dubnového večera, kdy jedinou obdivuhodnou činností mladé šestnáctileté dívky bylo sledování seriálů. Její oči toužily po poznání něčeho dosud neviděného. Začala tedy se sledováním… Klídek, byl to jen vtip. (Pokud chceme dlouze polemizovat, obsah příběhu je pravdivý, ale jedná se o recenzi tudíž text shrnující hodnocení uměleckého díla nikoliv vypravování.)

Nebylo by špatné zmínit, co že to vůbec posuzuji. Čeká vás nepříliš obsáhlé hodnocení seriálu Bates Motel. Teď bych mohla okopírovat krátkou anotaci z nějaké nahodilé webové stránky.

Seriál je umělecké dílo takzvaný prequel, jehož děj předchází ze slavného filmu z roku 1960, který nese název Psycho (jde o filmovou adaptaci ze stejnojmenné knihy z roku 1959 od Roberta Blocha) a pochází z dílny Alfreda Hitchcocka - vynikající režisér a spisovatel, často přezývaný jako „mistr hororu“, patří mu čestné místo v nejvýznamnější filmové kinematografii.

Děj seriálu se tedy odehrává před událostmi, ke kterým došlo ve filmu a bude dokumentovat mládí sedmnáctiletého Normana Batese, jenž je ovládán jeho matkou Normou Bates, temperamentní, puritánskou vdovou, která mu zakazuje život daleko od ní. Norma se spolu s Normanem přestěhuje do přímořského městečka White Pine Bay, kde hledá nový život pro sebe a svého dospívajícího syna. Společně se seznamují s historií vlastního motelu s názvem Bates Motel a městečka. Příběh je zrozením jednoho z nejslavnějších psychopatů filmového plátna.

Vydechne a tajně doufá, že se jí podařilo přiblížit vám námět seriálu.

Bates Motel nám prezentuje zajímavé vyústění příběhu ústřední dvojice, Normy a Normana Batese. Hned po několika minutách pilotní epizody vás mile překvapí herecký ansábl, v parádním provedení s Verou Farmingou - přesně ten typ filmové postavy, kterou milujete a nenávidíte zároveň a Freddiem Highmorem, jenž se může pyšnit stejně vypočítavým úsměvem, jaký měl původní Norman. Ani přestože je seriál velmi přesvědčivě a zábavně režírován bohužel nedokáže zakrýt plochost scénáře a jeho poněkud umělé vytváření zápletek pro zápletky, to vás však od sledování neodradí.

If you tell the truth, you don't have to remember anything.

„Lidé lžou, ale nehledě na to, že ostatní lžou, ty bys měla říkat pravdu,“ vstřícně mi sdělila máma.

Tuhle větu si pořád opakuji, skoro jakoby to bylo včera, ale přitom už od té doby uplynulo mnoho let. Mami, máš pravdu, lidé lžou.

Nesčetněkrát jsem se ocitla v pozici, kdy jsem byla zranitelnější než kdy předtím. Ta nemohoucnost se bránit je příšerná, jako když někdo skřípá zuby nebo sjede křídou po tabuli. Přála jsem si, aby to přestalo. Přála jsem si být silná. Jak jsem však mohla být silná, když zde nebylo nic, co by mě dělalo silnou?

Právě v té chvíli, kdy pravda byla jen nicotná součást mého života, jsem řekla nějakou lež. Bezvýznamnou lež, pošetilou lež, naivní lež…lež lež lež. Nastala dočasná euforie – vyprchala stejně rychle, jako nastala, ne-li rychleji. Moje problémy se vždy na několik sekund vzdálily. Byl to příjemný pocit - asi jako skočit do studeného bazénu v obzvláště rozpáleném dni.

Hodnota pravdy je však nevyčíslitelná. Pravda odkrývá skutečnost. Lež odkrývá to, jak byste chtěli, aby se realita lišila od skutečnosti.

Je to váš sen, který jste chtěli uvést v skutečnost. Jenže růžové prase zeleným pomocí lží neuděláte. A dříve nebo později si to uvědomí každý (ale spíše později). A já si to uvědomila právě v té chvíli, kdy mi má máma promlouvala do duše.

Love drives all great stories

Proč je pro mě vždy nejtěžší úvod článku? Vždyť to má být jen pár stručných řádků, po kterých teprve přichází pointa. Zdravím vás, právě jste se ocitli na mém novém blogspotu. Je to pro mě až k nevíře, že zrovna já, milovnice html kódů, se nacházím na tomto serveru. Teď je možná ten nejvhodnější čas přejít k pointě předtím než se vám to celé vlastně přestane chtít číst.

Posledních pár dnů, zejména po přečtení Hvězdy nám nepřály, mám takový zvláštní pocit ohledně lásky. Co je to vlastně láska? Já si vždycky lásku představovala jako pocit, předtím než jsem už dvakrát přečetla tu zatraceně skvělou knihu, ale teď je to pro mě něco daleko většího. Taková pomyslná brána k dobrodružství, lék na samotu, pocit nezapomnění. Jakoby ta druhá osoba dávala najevo, že je váš záchranný kruh, když se budete topit, ale přitom taky ta voda, ve které se topíte.

„Miluju tě,“ řekl tiše

„Auguste,“ řekla jsem já.

„Miluju,“ opakoval. Díval se na mě a já jsem viděla, jak se mi svraštily koutky očí. „Miluju tě a nehodlám si odpírat prostý potěšení říkat pravdu. Miluju tě a vím, že láska je jenom výkřik do prázdna a že nevyhnutelně přijde zapomnění, že jsme všichni odsouzeni k záhubě a nastane den, kdy se všechno naše snažení obrátí v prach, a vím, že slunce pohltí jedinou zemi, kterou kdy budeme mít, a miluju tě.“

„Auguste,“ opakovala jsem znova, protože jsem nevěděla, co jiného bych řekla. Měla jsem pocit, že se ve mně všechno zvedá, jako bych se topila ve zvláštně bolestné radosti, ale nedokázala to vyslovit také. Nedokázala jsem odpovědět nic. Jen jsem se na něj dívala a nechala jsem ho, aby se díval na mě, až kývl, stiskl rty a opřel si hlavu o okénko.

John Green; Hvězdy nám nepřály

Tohle je citace z již zmiňované knihy. Víte, není nádhernější pasáž než tahle, tedy alespoň pro mě, když nepočítám ten konec, který si nechám pro sebe, pokud by se vám kniha jednou dostala do rukou.

Shows

Chtěla jsem tuto neodmyslitelnou část mého bytí popsat slovy – největší záliba, došla jsem však k závěru, že jde spíše o lehčí verzi fanatismu.

Občas trpíme závislostmi, což je stav především mysli, kdy si člověk vsugeroval, že určitou činnost potřebuje ke své existenci. Za normálních okolností je člověk závislý na potravě, vzduchu, spánku či vodě. Lidé však po generace potlačují své problémy (samota, smutek, ztráta) pomocí závislostí, je to taková úniková cesta. Existuje množství takových závislostí např. Workoholik – osoba závislá na práci; Gambler – osoba závislá na hazardních hrách; Kuřák – osoba závislá na nikotinu; mezi závislosti patří dokonce žárlivost. A já vám něco povím o své závislosti.

Stalo se to začátkem roku 2010, kdy jsem se šťastnou náhodou dozvěděla o seriálu The Vampire Diaries. Obyčejná dvanáctiletá holka si má najít spoustu stejně obyčejných vrstevníků. Našla jsem si jich spoustu, ale naše názory se leckdy rozcházely. A vždy když jsem se ze školy vrátila domů, tak jsem zaplula do nějakých ojetých každodenních činností, které mě nenaplňovaly tolik, jak bych si přála. Odjakživa jsem byla docela tvůrčí typ, rozhodnutí zda se podívám na první epizodu, bylo tedy velmi jednoduché.

A jakmile jsem se podívala na všechny epizody, chtěla jsem víc. Více dobrodružství, zápletek, postav a více lásky, která žila pouze na plátně. Rok od roku se moje vášeň projevovala víc a tímto dnem je už přes čtyřicet seriálů, na které jsem se kdy podívala. 

Vím, hloupé vybudovat si závislost na něčem takovém, ale z mého pohledu se mi líbí už samotná myšlenka vědomostí, které jsem s přibývajícími seriály získala. Prostředí právníků (Suits), pěstounských rodin (The Fosters), hospodyněk (Devious Maids) nebo jen životy mladých lidí (Slide, Skins, The Carrie Diaries) pro mě znamenalo určité poznání jiných skupin lidí. 

Zjistila jsem, odkud se bere skutečných strach (American Horror Story), že jeden člověk nemůže zachránit celý svět (Arrow), jak by vypadalo soužití stovky lidí zavřených pod obrovskou kopulí (Under The Dome).

Dozvěděla jsem se něco o historii (The White Queen, Reign), že pomsta není pouhá frakce naší mysli (Revenge), jak moc by mě určitě bavilo být okouzlujícím mentalistou (The Mentalist), a že pomluvy nám mohou změnit život (Gossip Girl). A začala jsem si lidí cenit podle jejich vnějšku, nikoliv zevnějšku.

Odpovědi na nejčastější otázky (respektive hloupé pozámky):

Jak stíháš tolik seriálů najednou, máš nějaký život? Ano, mám nějaký život, není to tak, že bych dvacet-čtyři hodin denně poctivě sledovala seriál za seriálem.

Kde na tolik seriálů bereš čas? Když má člověk něco rád, čas si vždycky najde. To je asi jako, když si najdeš čas na učení, protože chceš lepší výsledky nebo na jídlo, protože máš hlad.

Co tě na tom tak baví? Nikdy nenavštívím různá zákoutí světa, nebudu mít nadpřirozené super-schopnosti a nebudu honit zločince, ale alespoň se na ně můžu dívat tímto způsobem a naučit se je chápat.

Kolik seriálů si začala sledovat tento rok, popřípadě jaké? Začala jsem jich sledovat šest a to - The 100, Star-Crossed, Bates Motel, Slide, Mixology, Bitten.

Tvůj nejoblíbenější seriál (za celou dobu/momentálně)? Za celou dobu nejspíš The Vampire Diaries, Teen Wolf, American Horror Story. Momentálně Bates Motel.

Menší dodatek:

Závisláci jsou jen lidé, kterým byla diagnóza stanovena, ostatní se zatím neodhodlali svoji závislost léčit.

Seriály, které jsem sledovala/sleduji:

• The Vampire Diaries • Nikita • Twisted • Ravenswood • American Horror Story • Bitten • Mixology • The Following • Gossip Girl • The White Queen • Bonnie & Clyde

• Teen Wolf • Arrow • Slide • The Lying Game • Awkward • Game of Thrones • Make It or Break It • The Carrie Diaries • Revenge • Under the Dome • Switched At Birth

• Batel Motel • Star-Crossed • Skins • The Secret Circle • Banshee • Cult • The Mentalist • Reign • Suits • Witches of the East End • Lost Girl

• The 100 • The Fosters • Pretty Little Liars • Devious Maids • Beauty and the Beast • Hellcats • The Tomorrow People • CSI: Miami • The Originals • Once Upon A Time • Hart of Dixie

Celkově: 44 seriálů

Blog

Povím vám příběh. Bylo to zhruba před pěti lety, kdy se světem vlekla jedna malá dívenka. Zvláštní je, že tehdy si přišla nad míru inteligentní. Nestačili jí její věrní kamarádi, kteří jí za nejbližším sloupem skládali básně plné závisti a nenávisti. A tak jí nostalgie zavedla na internetovou stránku blog.cz. Našla si spoustu abstraktních přátel, kteří se jí sice nemohli tělesně dotknout, ale každý den se jí s pomocí komentářů dotýkali duševně. Nebyli k ní milí, jen když něco potřebovali, jejich názor se neměnil s minutami a našli více společných témat, než se dalo spočítat. A jak šly roky, ocitla se tato - nyní šestnáctiletá dívka - ve spárů blogspotu.

Její názor na blog se za pět let vyvíjel. A nyní je pro ni blog jedno z mála nestísněných míst, kde mezi sebou lidé nesoupeří. Jediné místo, kde se více než sympatie a tělesný vzhled oceňují duše, nápady a především slova. Místo, kde otevřenost hraje větší roli než hrdost.

A proto vás prosím mí milí čtenáři a přátelé, buďte ke mně od této chvíle až do poslední otevření. Jako jste otevření svým deníčkům, svým nejdražším přátelům, protože tento důvod mě tu jednoho obyčejného dne zavál. Piště mi své problémy (ne, že bych jich neměla dost, ale pro pár se místo ještě najde), zážitky, buďte sdílní, protože pokud postrádáte ve svých životech někoho, komu věřit, chci, abyste věděli, že máte mě. Tu dívku, která se snaží už po generace vaše strasti a bolesti utěšit.

Pozn. Tento blog otvírá pomyslné dveře do mé mysli. Zachycuji zde své nálady, názory a snažím se zde psát věci, jak je cítím. Proto pokud budu nevrlá, sprostá nebo vám zkrátka moje články nepřijdou vhodné, dejme tomu, že jsem jen jedna prostá sedmikráska na poli plném vlčích máků.