Love drives all great stories

Proč je pro mě vždy nejtěžší úvod článku? Vždyť to má být jen pár stručných řádků, po kterých teprve přichází pointa. Zdravím vás, právě jste se ocitli na mém novém blogspotu. Je to pro mě až k nevíře, že zrovna já, milovnice html kódů, se nacházím na tomto serveru. Teď je možná ten nejvhodnější čas přejít k pointě předtím než se vám to celé vlastně přestane chtít číst.

Posledních pár dnů, zejména po přečtení Hvězdy nám nepřály, mám takový zvláštní pocit ohledně lásky. Co je to vlastně láska? Já si vždycky lásku představovala jako pocit, předtím než jsem už dvakrát přečetla tu zatraceně skvělou knihu, ale teď je to pro mě něco daleko většího. Taková pomyslná brána k dobrodružství, lék na samotu, pocit nezapomnění. Jakoby ta druhá osoba dávala najevo, že je váš záchranný kruh, když se budete topit, ale přitom taky ta voda, ve které se topíte.

„Miluju tě,“ řekl tiše

„Auguste,“ řekla jsem já.

„Miluju,“ opakoval. Díval se na mě a já jsem viděla, jak se mi svraštily koutky očí. „Miluju tě a nehodlám si odpírat prostý potěšení říkat pravdu. Miluju tě a vím, že láska je jenom výkřik do prázdna a že nevyhnutelně přijde zapomnění, že jsme všichni odsouzeni k záhubě a nastane den, kdy se všechno naše snažení obrátí v prach, a vím, že slunce pohltí jedinou zemi, kterou kdy budeme mít, a miluju tě.“

„Auguste,“ opakovala jsem znova, protože jsem nevěděla, co jiného bych řekla. Měla jsem pocit, že se ve mně všechno zvedá, jako bych se topila ve zvláštně bolestné radosti, ale nedokázala to vyslovit také. Nedokázala jsem odpovědět nic. Jen jsem se na něj dívala a nechala jsem ho, aby se díval na mě, až kývl, stiskl rty a opřel si hlavu o okénko.

John Green; Hvězdy nám nepřály

Tohle je citace z již zmiňované knihy. Víte, není nádhernější pasáž než tahle, tedy alespoň pro mě, když nepočítám ten konec, který si nechám pro sebe, pokud by se vám kniha jednou dostala do rukou.

Nejkrásnější na tom celém je, že je to jen pouhá fikce. Odkdy mají kluci tak velkou zásobu slov a potřebu říct něco nezapomenutelného? Ale stejně je to krásné. Krásné jako úsměv, který se probojoval skrze slzy, krásné jako západ slunce, krásné jako ty nemateriální věci, co pro nás znamenají tolik.

Neměla potřebu mu to oplatit, protože tohle byl její sebestředný moment, který se zapsal do její historie, a který zemře spolu s ní. Stejně jako láska, která je opravdu jenom výkřik do prázdna. Láska hory přenáší, láska předčí naše očekávání, láska nás nepustí se svých spárů. Bože, proč jsem tak zatraceně sentimentální?

Pointou však je, že lidé berou lásku jako něco úžasného, kouzelného a dalších sto přídavných jmen, které poukazují na to, jak je pro nás láska cenná, přitom je však láska to nejbolestivější, co se v našich životech může stát.

Kdo by chtěl umřít a vidět své blízké a milované, jak stojí před hrobem, kde leží všechna vaše slova a vzpomínky? Nikdo, ale stejně musí být krásné umírat s tím pocitem, že jste byl opravdu milovaný, pro to kým jste. I přestože jste byl přehnaně sarkastický, nevrlý, vychytralý jako byla víceméně Hazel, ale přesto se našel Augustus, který by pro ni udělal cokoliv. 

Následuje obrovský spoiler (dobře není zas tak velký, ale stejně) knihy Hvězdy nám nepřály, který je nabarven na bílo, aby se na něj opravdu podívali jen ti, kteří chtějí. Já opravdu věřím, že měla umřít Hazel, jenže Vesmír nás chtěl překvapit, a proto zaměnil Augustův čas s časem Hazel. Obchodoval s láskou, a tím, co jsme schopni udělat, když milujeme.