„Lidé lžou, ale nehledě na to, že ostatní lžou, ty bys měla
říkat pravdu,“ vstřícně mi sdělila máma.
Tuhle větu si pořád opakuji, skoro jakoby to bylo včera, ale přitom už od té doby uplynulo mnoho let. Mami, máš pravdu, lidé lžou.
Nesčetněkrát jsem se ocitla v pozici, kdy jsem byla
zranitelnější než kdy předtím. Ta nemohoucnost se bránit je příšerná, jako když
někdo skřípá zuby nebo sjede křídou po tabuli. Přála jsem si, aby to přestalo.
Přála jsem si být silná. Jak jsem však mohla být silná, když zde nebylo nic, co
by mě dělalo silnou?
Právě v té chvíli, kdy pravda byla jen nicotná součást
mého života, jsem řekla nějakou lež. Bezvýznamnou lež, pošetilou lež, naivní
lež…lež lež lež. Nastala dočasná euforie – vyprchala stejně rychle, jako
nastala, ne-li rychleji. Moje problémy se vždy na několik sekund vzdálily. Byl
to příjemný pocit - asi jako skočit do studeného bazénu v obzvláště rozpáleném
dni.
Hodnota pravdy je však nevyčíslitelná. Pravda odkrývá
skutečnost. Lež odkrývá to, jak byste chtěli, aby se realita lišila od
skutečnosti.
Je to váš sen, který jste chtěli uvést v skutečnost.
Jenže růžové prase zeleným pomocí lží neuděláte. A dříve nebo později si to
uvědomí každý (ale spíše později). A já si to uvědomila právě v té chvíli,
kdy mi má máma promlouvala do duše.
Lže každý, ale říkat pravdu ačkoliv jsme chudí, slabí či
smutní, říkat pravdu umí málokdo. Pravda nás posouvá ke smíření se s životy,
které žijeme, a smíření nás činí silnými, ačkoliv mnohokrát s určitou dávkou
nepřipustitelné hanby a bolesti.
Kdyby lidé měli v hlavě malého mužíčka, který by jim
rozmlouval jejich unáhlená rozhodnutí, na každého člověka by připadlo nejmíň o
deset lží méně.
Ale já mám ráda lži. Jsou jako slova, řeknou více než by
člověk potřeboval vědět. Jsou jako nabité zbraně, které neúmyslně vkládáme do
rukou našich nepřátel. Lžeme, abychom žili. Žijeme, abychom lhali. Pravda je
občas stejně obyčejná jako lidský život, ale krásné věci se stávají obyčejnými
ve chvíli, kdy si na ně zvykneme.
Opíral se o skříňku v košili, kterou tak miloval a
způsob, jakým si kousal spodní ret. A uviděl mě, usmál se. Usmál se a jakoby
všechen ten hluk najednou zanikl. „Miluju tě,“ řekl. Všechno působilo tak normálně,
i když jeho pocity vůči mně nebyly pravdivé. Zastrčila jsem si své vlasy za ucho a vydechla.
„Miluju tě,“ zopakovala. Avšak nikdo - kromě nás - nezjistí, co vlastně byla
pravda.
Lži nás dělají tím kým jsme. Ze své zkušenosti mohu říct, že někdy to prostě jinak nejde. V mém případě se snažím ochránit někoho jiného nebo samu sebe. K tomu používám lži. Není to zrovna ideální způsob ochrany ale někdy nemám jinou možnost nebo nevím co jiného by mi pomohlo. Někdy je lepší žít ve lži... Bohužel o to víc pak bolí pravda. Na lidech mi ale vadí, že když jsme k někomu maximálně upřímní tak toho pak zneužijí. Neříkám, že je to tak pokaždé ale bohužel měla jsem zkušenosti jenom s tímto případem. Párkrát jsem byla na dně a dokonce tak moc, že jsem začala chápat anorektičky a feťáky, že díky něčemu takovému mohou spadnout do ještě větších sra*ček (s prominutím).
ReplyDeleteSe lhaním je to prostě těžké... Někdy to ale jinak nejde...
Mimochodem... viděla jsi tento blog?
ReplyDeletehttp://freedominthedark.blogspot.cz/
Trošku... vážně malinko... podobnej vzhled:)
V tomhle článku je tolik pravdy. Já hrozně nerada lžu a nesnáším, když lidé lžou mně, pokaždé to poznám. Ale je pravda, že milosrdná lež se někdy použít musí, ty i já někdy říkám.. Člověk nemůže být zase pořád upřímný, to nejde. Někdy prostě pravda až moc bolí..
ReplyDeleteMimochodem ten poslední odstavec je nádherně napsaný.. Moc dobře tohle znám..