A joke is a very serious thing.

Někdo mě poprosil o článek na způsob deníčku. Jsem ráda, že se o mě někdo zajímá, Lydia v tom přece nemůže zůstat sama. Pro dotyčnou (Hádám, že to byla žena, muže nepřitahuju) – Líbí se mi, jak si vložila slovo prosím do závorky. Zdravíčko, jaké je vaše heslo na wifi? Začátek závorky, prosím, konec závorky.

Drahý deníčku, (pozn. mám jeden deníček a v papíráku jsem ho koupila za padesát pět korun, je drahý?)

dneska mi jeden milý kluk pochválil postavu. Jsem šťastná, že to noční jedení velikonočních zajíčků se mi vyplatilo. Nemůžu se dočkat, až se o to podělím se slaninovými brambůrkami. Následuje pokerový obličej, i když poker nikdy nehrála.

Dneska jsem před svými přáteli nadhodila, že čtu 50 odstínů šedi. Nemohla jsem uvěřit! Oni věděli, o co se jedná. 

Vždycky si vybavím tu scénu, jak jsem nedávno (Sakra, já vůbec nemám pojem o čase. Dneska je pondělí, že jo?) přišla za kamarádem a sdělila mu, že Dívka s pomeranči byla fakt dobrá, usmál se a řekl něco na způsob – „Kde? Já žádnou neviděl.“ 

Koneckonců až na ten na třináct stránek obsáhlý sex, který se vám v hlavě spustí jako videokazeta, mám tu knihu ráda. Dodává mi pocit, že se svého pana Úžasného dočkám aspoň ve dvaceti jedněch letech.

Za poslední dobu jsem našla dobrou skupinu. Teda pokud máte stejně skvělý hudební vkus jako já. Jmenuje se Dog Is Dead. Netuším, proč se mi v hlavě zrodila myšlenka, že když vymýšleli název skupiny, tak jeden z členů přiběhl a zařval: „My dog is dead.“ Ostatní se jen usmáli, přiložili si ruku k bradě a pronesli „Jo, to by šlo.“

Víte, proč nerada píšu takovéto články? Protože jsem egoistická jen pondělky a čtvrtky a dneska je pátek (pozn. podívala jsem se do kalendáře).

Je to už dávno, co jsem svůj pokoj obohatila o stůl polepený stovkami obrázků z weheartit. Tento víkend polepím celou svou poličku ženami, které zbožňuju. Shailene, Vero, Holand a Jennifer budete mít čestné místo a pokaždé, když do mého pokoje někdo vstoupí, všimne si vás a ne mého nepořádku. Mami, nezapomeň se v neděli zase zastavit.

Při psaní článku nepřemýšlím jen nad tím, co psát, ale především čemu se věnovat po následném uveřejnění. Stáhla jsem se film How I Live Now (pozn. najednou jsem si vzpomněla na mou drahou „Sír-šu“ Foster), hodlám se na něj podívat a pak se k němu možná vyjádřím na internetu, ale moc nadějí bych tomu nedávala.

Předevčírem se mi stal takový zvláštní příběh.

Už několik dní potkávám při cestě do školy jednoho kluka, neznám jeho jméno a jsem si celkem jistá, že do středy neměl tušení o mé existenci.

Šla jsem si koupit nějakou nezdravou tučnou lahůdku. Namířila jsem si to směrem k pečivu, popadla sáček a začala do něj cpát donuty, jakoby mi šlo o život (pozn. bývají tam jednou za čas a já měla hlad, nepřenechám někomu bez boje svou kořist). Najednou jsem ho spatřila, má snaha o schování sáčku plného cukrů a tuků selhala ve chvíli, kdy se mi celý obsah vysypal na zem.

Ve chvíli kdy první donut dopadl na podlahu, se otočil. Když mě couravým krokem obcházel, s posměchem se na mě podíval a svou botou popostrčil do jednoho donutu. Páni! Naproti mně stojí v nesnázích nezadaná holka, že bych jí pomohl? Ne, jen jemně postrčím ten donut jejím směrem.

Vlastně to nebyl ani tak zajímavý příběh, jako další hloupý pokus o zesměšnění, který se vydařil.

Jdu nabrat síly u nicnedělání a vy mi napište nějaký milý komentář. Pokusím se vám, co nejméně sarkasticky odpovědět.

Věčně šťastná Lydia Lynn Byers.